:# > Do redakce nám poštovními bity (nebo byty?) přišel článek, jehož autora se
# > dosud
# > nepodařilo vypátrat. Jeho přečtení bylo natolik silným zážitkem, že jsme
# > se
# > rozhodli vás o něj neochudit. Zveřejňujeme jej vědomě jako anonym a
# > vyzýváme
# > autora, nechť se přihlásí. Rádi jej odměníme. A teď už čtěte jedním
# > dechem...
# >
# > Jak jsem jel Krále Šumavy
# >
# > Jelikož svalová horečka pozvolna ustupuje, krev z levého ucha teče jen při
# > prudším pohybu, a sádrový krunýř okolo páteře již tolik netlačí, rozhodl
# > sem
# > se
# > v několika odstavcích zaznamenat zatím nejintenzivnější sportovní zážitek
# > svého života.
# >
# > Celá akce začala poměrně nevinně. Barevným letáčkem zobrazujícím
# > šlachovitého
# > mladíka s hranatými rysy, v přiléhavém barevném cyklistickém dresu,
# > ledabyle opřeného o luxusní horské kolo. Hezoun byl doprovázen lživým
# > textem
# > slibujícím nevšední sportovní zážitek v technicky náročném terénu.
# > Propagační
# > materiál
# > dále popisoval nezáživné podrobnosti jako převýšení (několik km), profil
# > tratě
# > pro
# > zdravé cyklisty (?), dále již zajímavější rockové skupiny, pivo a gulášek
# > v
# > cíli. Nabízel dokonce i dvě varianty závodu: krátkou (78 km) a normální
# > (100km).
# > Dnes už nejsem schopen pochopit, že v jakémsi sportovním oparu (možná
# > naladěn
# > pravidelným sledováním Branek bodů vteřin?) jsem vážně zvažoval
# > stokilometrovou variantu. Byl jsem snad i pod vlivem vzpomínek na
# > nedávných 45
# > km na
# > silničním kole po hladkém asfaltu, z mírného kopce s větrem v zádech? Kdo
# > ví.
# > Ale co,
# > přeci se napoprvé nebudu přepínat, řekl jsem si, a nakonec zaškrtl KRÁTKOU
# > variantu. Při pozorném čtení dále pochopíte, že právě v tu chvíli jsem se
# > pravděpodobně podruhé narodil.
# >
# > Fáze nultá - příprava
# >
# > Po důkladné analýze svého cyklistického vybavení jsem zhodnotil,že jsem
# > nebarevně sladěný a veskrze málo sportovně vypadající. Toto se nejevilo
# > jako
# > větší problém, a o pár dní (a tisíců kč) později jsem při pohledu do
# > zrcadla
# > v první vteřině myslel, že stojím v těsném zákrytu za Lance Armstrongem.
# >
# > Po této operaci nastala důležitá fáze holedbání, během které všichni
# > kamarádi,
# > známí, příbuzní, jejich známí a příbuzní byli dopodrobna seznámeni s tím,
# > jaký že jsem to chlapák, když se účastním velkolepého závodu v drsném
# > terénu.
# > Pravda, při letmém pohledu na internet jsem zjistil, že podobných chlapáků
# > je v
# > republice ještě cca 3,5 tisíce, to mne ale ještě více utvrdilo v tom, že
# > závod bude hračkou i pro nesportovní veřejnost, a že tedy dopoledne si
# > sjedu
# > toho
# > Krále a odpoledne si hodím lehký tenísek. Kolo jsem řádně umyl a pro větší
# > efekt polepil barevnými samolepkami typu "I love triatlon" a "no pain, no
# > gain".
# > Myslím také, že jsem byl jediným účastníkem s vyžehlenými puky na
# > cyklistických šortkách.
# >
# > Prostě - v předvečer závodu jsem byl ready.
# >
# > Fáze první - před startem
# >
# > Příjezd na místo závodu proběhl bez problému, slunce svítilo a vyleštěné
# > kolo
# > na střeše služebního vozu vysílalo do okolí mnohoslibující pablesky. Už
# > parkování
# > se ale ukázalo být menší výzvou (s ohledem na další průběh dne však
# > zanedbatelnou), jelikož parkovací plocha náměstí nejmenovaného městečka,
# > soudě dle bílých čar na dlažbě, byla dimenzována přesně na 8 vozů. Okolo
# > sedmé
# > ráno
# > se nás tam sjelo několik tisíc. Poté, co jsem po půlhodině ježdění našel
# > parkovací místo v rákosí asi 3 km od města snad stojí za zmínku to, že již
# > v té
# > chvíli
# > jsem zacítil první lehké známky únavy. Odmontování kola ze zahrádky,
# > navlečení
# > lesklého dresu, přičísnutí vlasů navlhčeným hřebenem a lehká projížďka
# > zpět
# > na místo registrace byla už pouhá rutina. Taktéž namontování plastového
# > čísla
# > na
# > mé kolo (promo model z Tesca za 5990,-) bylo docela snadnou záležitostí.
# >
# > Poté jsem se snažil protlačit se na náměstí, kde se mezitím již formoval
# > hučící
# > dav větrem ošlehaných horalů a mužatek všech věkových kategorií. Již na
# > první
# > pohled bylo zřejmé, že na místo v první, ale ani padesáté startovní řadě
# > nedosáhnu, a že tedy boj o stupně vítězů mě bude od počátku neférově
# > ztížen.
# > Když jsem následně zaujal poměrně netaktickou pozici hned vedle prodejny
# > dámského prádla v zadní části náměstí, jen se závistí jsem mohl sledovat
# > šťastnější účastníky protřepávajíce svalstvo o cca půl kilometru přede
# > mnou.
# > Uklidnilo mne ale, že kola mnohých nebyla zdaleka tak umytá a barevná,
# > jako
# > to moje. Zde malá příhoda: Při zaujímání startovní pozice jsem nechtěně
# > zavadil
# > šlapkou o lýtko Diskobola stojícího vedle mne. Promiňte, špitl jsem.
# > Odpověď
# > hrdelním hlasem mne měla varovat: "Neřeš vole, co je pod pět stehů se
# > nepočítá."
# >
# > Fáze druhá - start
# >
# > Konečně zazněl výstřel. Očekáváte-li dramatický popis prvních metrů
# > závodu,
# > budete zklamáni jako jsem byl já. Ještě dalších cca 5 minut jsem totiž
# > stál
# > na místě, poté opatrně vedl kolo mezi masou tlačících se a různě
# > nasedajících
# > závodníků. Po nasednutí a ujetí asi 5ti metrů jsem po nárazu do jakési
# > stařeny
# > (co ta tady mezi námi špičkovými atlety proboha dělá, napadlo mne) jsem
# > poprvé spadl.
# >
# > Fáze třetí - závod
# >
# > Ti z vás, co někdy viděli tisíce cyklistů deroucích se kupředu, by asi
# > byli
# > vykuleni méně než já. Při jízdě na kole jsem totiž zvyklý vidět jednak na
# > zem,
# > jednak dále než 5 cm před sebe. Toto bohužel možné nebylo. Jen podle
# > nárazu
# > řidítek do dlaní navlečených do křiklavě červených rukavic jsem pochopil,
# > že
# > jsem poměrně brzy opustil (tehdy jsem ještě netušil že navždy) asfaltovou
# > cestu,
# > a vydali se vstříc kořenům, šutrům a roklím. Na asi pátém kilometru jsem
# > podle
# > barevného hada vinoucího se do prudké stráně přede mnou odhadl, že se
# > pohybuji někde na 300.-500. místě. Toto zjištění bylo pro mne v tuto fázi
# > závodu
# > prudkým zklamáním, neboť během svého holedbání známým jsem tvrdil, že
# > přeci jdu
# > na
# > první stovku! Navíc na mne každou chvíli někdo zezadu štěkl "pravo!" a pak
# > zase
# > "levo!" a já se postupně propadal hlouběji do startovního pole. Začínal
# > jsem
# > se
# > také lehce potit, což mne rozladilo, neboť jsem chtěl vypadat přitažlivě
# > na
# > cílové fotografii. Po 15 kilometrech jízdy do prudkého kopce proti slunci
# > (občas prostřídaného krátkým ale zato velmi příkrým sjezdem po kořenech či
# > šutrech
# > vyschlého potoka) jsem pochopil, že musím poprvé změnit taktiku. Tato
# > změna
# > proběhla z "Umístit se" na "Dokončit". V tuto fázi závodu se tento cíl
# > zdál
# > poměrně reálný, neboť ani já, ani nikdo jiný okolo ještě nekrvácel,
# > nezvracel
# > ani nebrečel. Jenom snad někteří volili ostřejší slova, když za pomocí
# > zubů a
# > nehtů již po sedmé měnili duši či řetěz. Asi měli levná kola. Na třicátém
# > kilometru se objevila první občerstvovací stanice.
# >
# > Konečně přišla má šance na lepší umístění!! Vychytrale jsem ostrou jízdou
# > minul desítky závodníků, co zastavovali, nabírali iontové nápoje, banány,
# > pomeranče, či energetické tyčinky. Já pouze dopil v jízdě poslední zbytek
# > zteplalé žluté
# > limonády z cyklistické láhve, a vrhl se vstříc nejdelšímu stoupání závodu
# > mnohakilometrovému krpálu vedoucímu kamsi do mraků. Teplota v tu chvíli
# > dosahovala asi 30 stupňů a na mne po chvíli začala doléhat první krize.
# > Zhruba od této této chvíle pro mne závod ztratil přesné kontury. To, co se
# > odehrávalo dál, se pokusím slepit ze vzpomínek přes své vnímání v jakési
# > mlze,
# > z
# > útržkovitých záblesků paměti, a z vyprávění ostatních. Po
# > několikakilometrovém stoupání v ostrém slunci jsem soudě podle kamzíků,
# > orlů a
# > nízkých ohnutých
# > stromků byli na samém vrcholu Šumavy. Slunce rvalo a vzduch řídnul. Teď
# > měly
# > přijít ty táhlé sjezdy, které snad slibovaly relaxaci a slastný odpočinek!
# > Nestalo se tak. Nebudu vás zdržovat popisem těchto částí závodu, možná si
# > jen
# > zkuste představit jízdu prázdným korytem divoké řeky, ve sklonu vodopádu,
# > do
# > které bouře nanesla kořeny, kusy stromů a lidských těl. Odvaha některých
# > borců při sjezdech byla šokující, za řevu a řinčení součástek se řítili do
# > údolí,
# > zatímco já (a nebyl jsem sám) jsem vedl kolo dolů po srázu mezi stromy a
# > kapradím, a střídavě si otíral krvácející rány a slzy. Sjezdy byly
# > proloženy
# > prudkými stoupáními po podobném povrchu, kde již o cyklistice nemohlo být
# > ani
# > řeči. Nevím, jak se ve sportovním slangu nazývá tlačení kola do srázu.
# > Jsem
# > si ale jist, že mnohakilometrová chůze v cyklistických botách (pro
# > necyklisty:
# > střevíce s kusy ostrého železa přišroubovaného k podrážkám) nebude do
# > budoucna patřit k mým oblíbeným kratochvílím. Přišel čas na další posun v
# > taktice z
# > "Dokončit" na "Přežít".
# >
# > Druhá občerstvovací stanice mne již uvítala bez větších nároků na
# > umístění.
# > Odhodil jsem pomlácené a zabahněné kolo a spadl bezvládně do kádě s
# > iontovým
# > nápojem. Přišla však nečekaná komplikace! Díky naprostému vyčerpání
# > (Naprostému ? Ó, jak jsem se pletl, byli jsme teprve na padesátém
# > kilometru)
# > žaludek
# > odmítal cokoliv přijmout! Při zvracení jsem ale koutkem oka zahlédl, že v
# > předklonu
# > či kleku je i mnoho spolubojovníků, to mne uklidnilo. Někteří dokonce
# > vypadali,
# > že již nežijí, soudě podle polohy jejich těl a křečovitých grimas
# > obličejů. Asi
# > 15 minut jsem poté ležel na zádech, občas se napil, ublinkl, znovu napil,
# > až
# > jsem do sebe násilím vpravil něco tekutiny. Na jídlo jsem si netroufl, tak
# > jsem
# > si
# > alespoň nacpal do propocené kapsy pár energetických gelů. Poslední fáze
# > boje
# > o život mohla začít. Podle propočtů v této chvíli zbývalo necelých 30 km
# > závodu.
# > Slovo závod již používám ve velmi volném kontextu, neboť skuteční
# > závodníci
# > byli již v již v ten moment na stadionu, poslouchali zmíněné rockové
# > kapely,
# > popíjeli pivečko, a pozvolna se po vyhlášení vítězů všech kategorií
# > rozjížděli
# > do
# > svých domovů. My ostatní bojujíce o umístění ve třetí tisícovce jsme se
# > však
# > dále
# > rvali o život. Z 24 převodových stupňů mě fungovalo již jenom 8, což však
# > nehrálo roli, neboť při chůzi vedle kola přehazovačka Shimano Ultegra
# > často
# > ke slovu nepřijde. Zadní brzda byla také již jenom pro okrasu, což mne
# > dále
# > diskvalifikovalo i při sebemenších sjezdech. Přední brzdu jsem totiž po
# > čtyřech pádech levým loktem na šutry přestal používat. Při krátké
# > odpočinkové
# > pauze
# > (kterou jsem čerpal každých asi 500m) mě letmý pohled na hodinky varoval,
# > že
# > odpolední tenis již nestihnu, neboť jsem na trase už nějakých šest hodin.
# > Očima jsem propaloval svůj cyklometr, který jako jedna z mála věcí na mém
# > kole
# > z
# > Tescoletáčku ještě fungovala, a přes slzy odpočítával kilometry.
# >
# > Konečně!! 76 77 78 79?? Co to? Kde je stadion? Hudba? Na 80. kilometru,
# > uprostřed hlubokých šumavských hvozdů mě došlo, že letáček byl pouhým
# > propagačním trikem, a že organizátoři závodu vzdálenost pouze odhadli, s
# > odchylkou plus minus pár kiláků, no a co?? V tu chvíli mně přešla chuť
# > žít.
# > Narval jsem do sebe poslední odporný sladký gel a byl připraven každým
# > metrem
# > zkolabovat. Na zhruba 83. kilometru jsem konečně v dálce uviděl polní
# > cestu.
# > A po ní i silnici vinoucí se mezi domy v dáli! Na 85. kilometru byl
# > definitivní
# > konec.
# > Vklopýtal jsem, ne nejel jsem, neboť cílová rovinka byla opět do kopce na
# > stadion, ne nepodobný Venclovskému po jeho památném pokoření průlivu.
# > Rozdíl
# > byl pouze v té změti trubek co jsem vláčel za sebou. Nálepka "no pain-no
# > gain"
# > visíc z rámu volně flirtovala ve větru a já věděl, že počet účastníků v
# > příštím
# > ročníku bude pouze 3499.
# >
# >
# > Epilog
# >
# > Správný chlap má zkusit alespoň jednou v životě opravdovou bolest. Alespoň
# > se
# > to tak říká. Ženy mají porod. My máme Krále Šumavy.
